Čtyři podoby nerovností v českém vzdělávacím systému přijel do Jičína v úterý 15. září představit Bob Kartous, profesionální provokatér veřejné diskuze a autor knihy No Future: Vezmeme děti na parním stroji do virtuální reality?. Svůj pohled na rovné příležitosti na českých školách postavil především na porovnání se skandinávskými zeměmi, a to na základě dat i jeho osobní zkušenosti z působení ve Finsku. Právě tyto země jsou totiž dlouhodobě hodnocené jako nejlepší země pro život a rovný přístup ke vzdělávání je spojuje. Dokazuje to, že z nastavení rovných příležitostí na školách profituje celá společnost, a to ve všech ohledech včetně politického a ekonomického.
Ačkoliv se povětšinou téma rovných příležitostí točí okolo dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, v semináři Boba Kartouse šlo o téma spíše okrajové. Mnohem zásadnější bylo platové ohodnocení učitelů. To je i přes aktuální nárůst mezd, který pouze dorovnává dluh, stále neporovnatelný s průměrným platem vysokoškolského absolventa. Důsledkem toho se mladí lidé k učitelství nehlásí, absolventi vysokých pedagogických škol do praxe ani nenastupují, nebo ji velmi brzy opustí, a průměrný věk českého učitele je velmi vysoký. Podle Kartouse finance a navýšení odměn pedagogů nejsou jediným prostředkem ke zkvalitnění školství, jsou však nutností, bez které se potřebné změny neobejdou.
Další téma pak bylo věnováno regionálním nerovnostem a nerovnostem mezi jednotlivými školami, které souvisí s vyloučenými lokalitami v České republice. Kvalitní učitelé odcházejí za prací do větších měst a na školy s vyšší prestiží, a tím se propast dále prohlubuje. Lidi s vyšším vzděláním však potřebuje každý region,, jinak mu chybí sociální inovátoři. S rozdílem na úrovni škol dále souvisí klíčová role ředitele, která je u nás nedostatečně ohodnocena a podporována (například ze strany zřizovatelů). Bez kvalitního vedení však ani nejlepší pedagogové nemohou rozvíjet svůj potenciál. Zkušenosti ukazují, že se na výběrová řízení do vedení škol hlásí velmi málo lidí, kteří často ani nesplňují potřebnou kvalifikaci. Pro českou společnost je nezbytné, aby všechny školy, bez ohledu na region či osobnost ředitele, nabízely stejně kvalitní vzdělávání.
Téma inkluze tvořilo poslední část semináře. V české společnosti jde stále o kontroverzní téma, bohužel politicky zneužité a zprofanované. Ve skandinávských zemích však tento model bez problémů funguje a je nemyslitelné, aby byly určité skupiny žáků vyčleňovány do konkrétních škol na periferii, což se u nás nejen dělo, ale ještě stále děje. Změna týkající se inkluze u nás podle Kartouse nebyla dobře připravena, komunikována a provázena a školy na ni nebyly připraveny. Stále však platí, že rovnost zvyšuje kvalitu života společnosti a je nutné k tomu směřovat. I proto je systematicky podporována Evropskou unií.
Mezi veřejností dochází k nepochopení, že rovnost ve vzdělávání jde proti trendu individuálního přístupu. Opak je ale pravdou. V zemích, kde byla inkluze úspěšně implementována, má každý žák svůj individuální vzdělávací plán. Rozdíly se stírají, individuální přístup je podpořen a to vše jde v ruku v ruce s týmovou prací žáků, skrze kterou z velké části vzdělávání probíhá.
V závěrečné diskuzi se Bob Kartous věnoval i tématu soukromého školství nebo víceletých gymnázií.
Pokud jste seminář nestihli, doporučujeme si poslechnout například rozhovor s Bobem Kartousem na Českém rozhlasu, nebo jeho příspěvek na TEDx "Zoufalství českého školství".
Žádné komentáře doposud nebyly přidány.
Přidat komentář